moravská

1.
Dyž mně bylo dvacet let, byl mně veselý svět.
Ten mně byl veselý jakov poli kvítek.

2.
A od těch dvacíti táhne mně to k třícíti,
už mně počínajú mé děti běhati.

3.
A od těch třicíti táhne mně k štyrycíti,
už mně počínajú mé děti skákati.

4.
A od těch štyrycíti táhne mně k padesát,
už mně počínajú moje údy klesat.

5.
A od těch padesáti táhne k šedesáti,
už sa já počínám po celém těle třásti.

6.
A od těch šedesáti táhne k sedmdesáti,
už sa já hůlečkú podpírati.

7.
A od těch sedmdesáti táhne k osmdesáti,
už sa já počínám na celém těle třásti.

8.
A od těch osmdesáti táhne k devadesáti,
už sa já počínám na celém těle třásti.

9.
A od těch devadesáti už mně táhne ke stu,
už mně ukazuje ke kerchovu cestu.

10.
A po tem století ešče jedno leto,
už mně rožínajú na mém hrobě světlo.

11.
Světlo rožínajte, do hrobu mně dajte,
do hrobu tmavého do dňa súdného.

12.
Tam vás moje děti všechny budu čekat,
až na ten den soudný bude anděl volat.


alebo:
1.
Dyž mně bylo 20 let, byl ně veselý svět,
takový veselý, jako kvítek v poli.

2.
A o tých třicíti ide čtyřiceti,
v světnici dvě děti, jak v zahrádce kvítí.

3.
Po tých čtyřiceti ide padesát,
už ně začínajú moje nohy klesat.

4.
A o tých padesát už ide šedesát,
už ně začínajú mé vlasy šedivjat.

5.
A o tých šedesát ide sedmdesát,
už sa já začínám čagánkem podpírat.

6.
A o tých sedmdesát ide osmdesát,
už sa já začínám s malýma dětma hrát.

7.
O tým osmdesát ide devadesát,
[:už si já začínám ten svět rozvažovat.:]

8.
O tým devadesát už to ide ke stu,
už ně ukazujú, k ke cinterinu cestu.